Zo života dobrovoľníka Frantu Glaca II.

Dnes se chci opět podělit o zážitek z přejezdu hranice na nejmenovaném slovenském přechodu Ubľa.

Tentokrate směrem domů. Po evakuaci z Druzkyvky do Chustu a 24 hodinách za volantem dojíždím v neděli odpoledne na přechod. Přede mnou asi 12 aut. Chvíli přemýšlím jestli se cpát dopředu, pak si říkám že stejně potřebuju pauzu, tak proč se nevyspat ve frontě. V ten moment usínám…

Asi za hodinu mě budí cizi hlas, z něhož je patrný zakarpatský přízvuk: “druže probuď se jedeme” U otevřeného okna stojí mladík, rozpačitě se usmívá a ukazuje dopředu. Ano přede mnou mezera, děkuji a rozjiždím se. Po chvíli za mnou přijde znovu. “Vypadáte unaveně, jestli chcete spát, sedněte si vedle a já budu popojíždět”, říká. Děkuji mu…. Už jsem vyspaný.

Nevím kolik aut mě objelo, ani to nechci nijak soudit, ale chtěl bych se podělit o tenhle zážitek, ne spustit diskuzi, jestli mame mít přednost nebo ne.

Jestli je nějaká odměna za naši dobrovolnickou práci, tak pro mě toto bylo odměnou a povzbuzením. Díky neznámý příteli.